2. pražská konference
věnovaná odkazu
Otto Fenichela

Otto Fenichel se narodil 2.12. 1897 ve Vídni a zemřel 22.1.1946 v Los Angeles.

Uplynulo tedy již skoro 70 let od jeho smrti. Byl jedním z nejvíce fascinujících představitelů druhé generace psychoanalytiků. Ačkoliv jeho dílo by mohlo být zapomenuto působením času a zastíněno záplavou nových teorií a nových pojmů, nestalo se tak. Kdokoli se vrací k základům psychoanalýzy, jak ji utvořil Freud (libido, nevědomí, vytěsnění, topografický a strukturální model, dynamické a ekonomické hledisko), dříve nebo později se setká s Fenichelem. Fenichel byl ortodoxním freudiánem v pozitivním smyslu a ve své době vášnivým kritikem nové literatury a rozbíhavých tendencí v psychoanalýze, které se začaly objevovat ve dvacátých a hlavně pak třicátých letech (např. Kleinová a jejími následovníci).  Měl pověst skvělého teoretika s nebývalým klinickým vhledem, výborného učitele, organizátora a velmi plodného autora, který přispělmezi roky 1920 až 1945 doslova ke všem oblastem psychoanalýzy. Jednou z jeho mnoha zásluh bylo zformování a následné uznání pražské psychoanalytické skupiny jako Studijní skupiny IPA (Mezinárodní psychoanalytická asociace) na  14. kongresu IPA v Mariánských Lázních v roce 1936.

Otto Fenichel studoval lékařství ve Vídni v letech 1915 – 1921. Již v roce 1915 začal navštěvovat  přednášky Sigmunda Freuda a od roku 1918 se účastnil vědeckých schůzí Vídeňské psychoanalytické společnosti, aby už v květnu roku 1920 se staljejím členem. Osobní analýzu měl nejprve u Paula Federna, a potom ještě pokračoval v Berlínském institutu – po svém přestěhování do Berlína v roce 1922 – u Sándora Radó. Když byl Fenichel ještě ve Vídni, angažoval se v pokrokovém hnutí mládeže, v němž se účastnili také další budoucí analytici jako Siegfried Bernfeld, Wilhelm Reich a Anna Reichová a také Ernest Simmel. Toto hnutí spojovalo sexuální vědu inspirovanou psychoanalýzou se sociální svobodou dobově ovlivněnou marxismem.  Tento Fenichelův celoživotní zájem pak pokračoval v tzv. „dětských seminářích“ (Kinderseminar ), kteréFenichel organizoval mimo Berlínský institut jako „levou frakci“ mladých psychoanalytiků. Na těchto seminářích se setkával s manželi Reichovými, docházela tam E. Jacobsonová, E. Fromm, G Gero a ještě někteří další.  Cílem této „levé frakce“ bylo hledání spojitostí mezi marxismem a psychoanalýzou.

V roce 1930 se Fenichel stal členem Německé psychoanalytické společnost (DPG). Poté, co NSDAP v čele s Hitlerem ovládla politicky Německo, odešel Fenichel do Osla, kde pomáhal organizovat norskou psychoanalýzu. Tam začal v roce 1934 sepisovat obsáhlé „Rundbriefe“, dopisy určené malému kroužku levicových psychoanalytiků, původně účastníků „dětských seminářů“ v Berlíně. V těchto dopisech komentoval tehdejší psychoanalytické hnutí ve světě a psal kritiky nových knih a článků. V roce 1935 (září/říjen) se Fenichel přestěhoval do Prahy, aby zde převzal vedeni malé psychoanalytické skupiny po Frances Deri, která emigrovala do Los Angeles. Tato skupina začala pracovat již v létě 1933 a bylatehdy složena z německých židovských emigrantů, psychoanalytiků (Annie Reich, Stef Bornstein, Henry Loewenfeld) a také z několika česky mluvících členů (E. Windholz, Jan Frank a další). Fenichel zůstal v Praze do května 1938 a pak se přemístil do Los Angeles v USA.  Během pobytu v Praze, v jeho velmi plodném období, napsal 29 „Rundbriefe“  a řadu článků.

Psychologicko-psychiatrická veřejnost začala být v Praze seznamována s psychoanalýzou zhruba od roku 1920 na přednáškách prof. Jaroslava Stuchlíka (1890 – 1967), který byl během svých studií ve Švýcarsku v kontaktu s E. Bleulerem a C.G. Jungem a později ve Vídni se seznámil se S. Freudem a A. Adlerem. Pro biologicky orientovanou pražskou psychiatrickou kliniku byl však se svými názory nepřijatelný, a tak odešel na Slovensko do Košic, kde nadchl pro psychoanalýzu své žáky Emanuela Windholze a Jána Franka, kteří se v ní později vycvičili.

V počátcích české psychoanalýzy měl výraznou roli též kroužek ruských emigrantů kolem prof. Nikolaje Jefgrafoviče Osipova (1877 – 1934), který v Praze pořádal semináře, jejichž účastníky seznamoval s myšlenkami psychoanalýzy. Sám byl v korespondenčním kontaktu se S. Freudem. Po jeho předčasné smrti přešli někteří členové jeho kroužku (včetně Theodora Dosužkova) do Pražské psychoanalytické skupiny, jež se formovala kolem Emanuela Windholze po jeho návratu z výcviku v berlínském institutu v roce 1931. V roce 1933 emigrovala do Prahy před nacismem německá analytička Frances Derie, která poskytla cvičné analýzy dalším členům pražské skupiny Richardu Karpemu a Jánu Frankovi. Ve své osobní analýze u ní pokračoval i Emanuel Windholz. Další cvičné analýzy poskytovaly emigrantky Steffi Bornstein a z Vídně přicestovavší Kristine Olden. Teoretické semináře začaly na podzim roku 1933 a od roku 1934 se na nich podílela i Annie Reichová.

Vídeňská psychoanalytická společnost převzala na kongresu v Luzernu patronát nad rozvíjející se pražskou skupinou. Víkendové semináře a supervize tak poskytovali z Vídně přijíždějící Edward Bibring, Robert Waelder, René Spitz, Paul Federn, Ernst Kris a August Aichhorn. V roce 1935 vystřídal Frances Derie v úloze vůdčí osoby výcviku Otto Fenichel, který přivedl pražské členy k přijetí do IPA jakožto oficiální Study Group na kongresu v Mariánských lázních v roce 1936. Presidentem společnosti byl zvolen MUDr. Emanuel Windholz. To byl první IPA kongres na území České republiky (tehdy Československa). O 77 let později v roce 2013 se v Praze uskutečnil druhý kongres konaný na našem území.

Je důležité připomenout, že vzdělaná předválečná populace v Československu byla převážně dvojjazyčná. Lidé mluvili jak česky, tak německy (jako většina českých Židů), takže mezi pražskými členy skupiny a německy mluvícími vyučujícími hosty nebyla žádná jazyková bariéra. To všechno zmizelo během druhé světové války. Období rozkvětu psychoanalýzy trvalo jen do obsazení Československa Třetí Říší v březnu 1939, po kterém většina psychoanalytiků z Československa emigrovala. Jediný, kdo zde zůstal a v psychoanalytické praxi a výcviku pokračoval, byl ruský emigrant MUDr. Theodor Dosužkov (1899 – 1982). Během okupace Československa (1938 – 1945) pořádal dr. Dosužkov ve své neurologické praxi psychoanalytické semináře a prováděl analýzy zájemců z řad členů svého kroužku. Bylo jich více než dvacet. Česká psychoanalytická společnost je mu vděčná za přežití psychoanalýzy v nejtěžší době historie naší země.

Hned po skončení války navázal dr. Dosužkov spojení s IPA. Kromě něj byli přijati za přímé členy (direct members) MUDr. Otakar Kucera a MUDr. Ladislav Haas, kteří pokračovali ve cvičných analýzách nových kandidátů. Rozrůstala se odborná knihovna a byly položeny základy výcvikového institutu. V letech 1946 – 1948 vyšly tři psychoanalytické ročenky, skupina kolem prof. Wiškovskeho pokračovala ve vydávání sebraných spisů S. Freuda a dr. Dosužkov vydal tři původní knihy. Naneštěstí nový rozkvět psychoanalýzy netrval opět dlouho. Po nástupu komunistů k moci v roce 1948 přešla skupina do podzemí. Psychoanalýza byla oficiálně prohlášena za buržoazní pavědu a soukromá lékařská praxe byla zakázána. Někteří členové ze skupiny odešli z obav o svou existenci.

V šedesátých letech 20. století komunistický režim poněkud polevil ve své nekompromisnosti, a tak se existence neoficiální psychoanalytické skupiny a jejího institutu stala „tajemstvím, o kterém všichni mluví“. Nicméně opět toto období rozkvětu společnost a psychoanalýzy náhle opět skončilo i s mnoho dalšími nadějemi v Srpnu 1968 okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy.

Tajná analytická praxe a výcvik kandidátů navzdory Normalizaci pokračovaly a podzemní psychoanalýza přežila. Členové skupiny oficiálně pracovali jako psychiatři nebo psychologové ve státních zařízeních. Jejich práce s analytickými pacienty, odborné semináře a výuka probíhali po pracovní době v soukromých bytech.