2. pražská konference
věnovaná odkazu
Otto Fenichela

Rozumíme hře jako privilegovanému prostoru, skládajícího se z okamžiků, ve kterých vážnost a nevážnost, rozum a nerozum ukazují jinak možnosti pochopení světa. – Jestliže se mění hra, mění se i tyhle její možnosti?  Nebo jen ještě dramatičtěji musíme bojovat se „samozřejmostí“, ve které nás svět nutí vážnost a nevážnost či rozum a nerozum přijmout jako ohraničené či naopak bezhraniční dimenze. Ničíme hru zničením hranic nebo nás čekají nová, třeba i nečekaná osvětlení?  V nich hra prokáže znovu, ve změněné podobě  možnost cesty k pozměněnému nesamozřejmému. Svobodná  zaujatost hry nás dovede opět k jiné vážnosti, jinému rozumu, jiné moci. Nebo nám krása nevážnosti zmizí pod tíhou vážnosti, volnost nerozumu pod tíhou přísnosti rozumu, moc v bezmoci?